Krev a slzy - 5. kapitola

„Pojďte se mnou,“ vyzval jí Brumbál a Sam jej poslušně následovala.
Vešli do jeho prostorné kanceláře a Samantha se na ředitelovu prosbu posadila. Pozorně si prohlížela jeho tvář, jak se úsměv pomalu mění v ustaraný pohled, který jí přímo propaloval.
„Takže?“
„Přidám se, ale jen za určitých podmínek.“
„Jste tvor svobodný, to respektuji...“
„To jsem ráda.“
„Jaké jsou podmínky?“
„Nikdo o mě nebude vědět.“
„Jste si jistá, že to chcete?“
„Nikdo o mě nesmí vědět... nechci aby se to řešilo... zbytečná zátěž...“
„A dál?“
„Budu se rozhodovat podle sebe, nikdo mi nebude nakazovat, co mám dělat a jak mám žít.“
Brumbál zbledl. Bylo to sotva rozpoznatelné, ale Sam jej sledovala tak pozorně, že si toho všimla ihned. Uvědomovala si, co teď řekla a on si moc dobře uvědomoval, co to znamená. Mít v řádu tvora, kterého nebude mít ve své moci, tvora, který se bude rozhodovat pouze sám za sebe, což znamená, že se nepodřídí pravidlům řádu a jediné, co pravděpodobně splní je závazný slib, že o řádu nic neprozradí.
„Jak moc se budete chtít odlišit?“
„Ani moc ne, ale příkazy a zákazy neberu. Rady... dejme tomu, ale podle zákonů a pravidel se neřídím.“
„Na to, že jste tu nová, mluvíte poměrně sebevědomě,“ poznamenal ředitel a Sam si uvědomila, že mluví možná až příliš drze a s neúctou. Sklopila oči.
„Nevyčítám vám to, jen mě to překvapilo. Jste citlivá, skromná a tichá a teď mluvíte takhle, to bych do vás nikdy neřekl.“
„To asi nikdo,“ zašeptala a znovu se na ředitele podívala.
„Je to vaše poslední slovo?“
„Ano, pokud...“
„Samozřejimě, všechno dodržím... jak jsem slíbil,“ příkývl Brumbál a vstal.
„Podrobnosti se dozvíte v neděli večer, nerad bych narušoval všední den.“
„V pořádku.“ Samantha se zvedla a už se chystala k odchodu, když v tom jí ředitel zadržel:
„Dávejte na sebe pozor, doneslo se ke mě pár zajímavých informací, byl bych velmi nerad, kdyby vám něco ublížilo.“
„Jistě.“
Sammi konečně vyšla ven a zamířila pryč. Ani pořádně nevěděla kam jde. Někde v podvědomí si uvědomovala, že za nedlouho začne vyučování, ale z nějakého důvodu jí to vůbec netížilo. Myšlenky jí ubíhaly někam pryč, za hranice fantazie.

Probrala se, až když zjistila, že se nějakým zázrakem dostala k učebně. Chvíli zůstala stát na místě, přemítala si poslední události a když zjistila, že si stejně nic napamatuje, pomalu otevřela dveře a vešla dovnitř. Co jí také zbývalo...
„Á, slečna Soluová dorazila. Sice pozdě, ale hlavně, že jste tady!“ zvolala McGonagalová, když jí spatřila. Sam se pousmála a rychlým krokem přešla na místo vedle Hermiony.
„Mám se tě ptát, kdes byla?“
„Raději ne,“ zašeptala Sam a vyndala si z tašky pero.
„Už jsi se rozhodla?“
„S čím?“
„No s tím, co ti říkal Brumbál...“
„Jo.“
„A?“
„Co a?“
„Jak ses rozhodla?“
„Přidám se, ale za určitých podmínek.“
Hermiona už se chystala zeptat, za jakých, ale Sam jí předběhla:
„Které smí znát jenom Brumbál.“
„Jasně,“ zareagovala Mione a Sam si povšimla v jejím hlase mírné zklamání.
„Někdy se to dozvíš, nejspíš...“ snažila se kamarádku nějak utěšit a kupodivu se jí to povedlo. Hermiona skoro okamžitě zazářila a dál už se na nic nevyptávala.

Zvedla se od Nebelvírského stolu a zamířila ke Zmijozelu. Byla si vědoma toho, že na ní spousta lidí kouká, ale bylo jí to jedno. Má tam koneckonců sestru...
„Susan, mohla bych s tebou mluvit?“
„Ne.“
„Susi, prosím!“
„Dobře, no... v osm se sejdeme u naší koleje, cestu určitě znáš.“
„No... dobře,“ odpověděla tiše a zamířila zpátky ke svému místu.
Posadila se na židli a nabrala si na talíř několik lžíc salátu.
„Jak se máš?“ optal se Harry a mírně se spolu se židlí přisunul k ní.
„Fajn, co ty?“
„Super. Nechceš si večer někam vyjít?“
„Ne, mám... mám hodně učení.“
„Jo, chápu,“ usmál se a přisunul se ještě blíž, načež se Sam zvedla, nechala salát salátem a s tichým:
„Ahoj,“ odešla.
„Co jí je?“ ozvala se hned Hermiona, ještě s plnou pusou.
„Netuším, asi má špatný den,“ odbyl jí Harry a konečně se začal věnovat svému talíři.

Za okny tiše padaly kapky deště a větve stromů sem tam zaťukaly na okna. Bylo poledne, ale v pokoji byla přesto tma a hrobové ticho. Sam ležela na posteli a tupě zírala do stropu.

...

„Sbalte se, okamžitě!“
„Ale, mami...“
„Řekla jsem, aby jste si sbalily, za deset minut odjíždíme.“
„Ale co táta?“
„Nic, okamžitě se sbal, Susan!“
„A Siba?“
„Siba to zvládne.“
„Musíme jí vzít s sebou!“
„Řekla jsem ‚ne‘, Samantho!“
„Mami...“

...

Mátlo jí to. Vyrůstala šťastná, měla i rodinu, sestru, Sibu... teď neměla nikoho. Máma se začala starat především o Susan, táta tu není, Siba také ne, a sama Susan se už nechová jako sestra, jenom v přítomnosti matky, aby se neřeklo.
Samanthě se zaleskly oči.

...

„Kdopak jsi?“
„Samantha.“
„Jo, ty jsi tady ta nová ze Zmijozelu!“
„Ne, z Nebelvíru...“
„Aha, tak promiň, spletla jsem si tě se Susan.“

...

Zavřela na chvíli oči a pak je znovu otevřela.

...

„Dráčku, tady jsi!“

...

Převalila se na bok a snažila se uklidnit. Nešlo to... ruce se jí třásly stále víc a víc, a po tváři jí stékaly kapky slz.
Jako déšť...
Tiše spí...
Jako mlha...
Tiše sní...
Jako já...
Tiše mizí...

...

„Tady teď budeme bydlet?“
„Ano, holky, to je teď náš domov.“
„Ale pořád jsi nám neřekla proč.“
„Proč co?“
„Proč jsme musely tak odjet. Kdy přijede táta? Proč jsme tam nechaly Sibu?“
„Nemohly jsme Sibu vzít s sebou.“
„Proč ne?“
„A ty se taky nemusíš starat jenom o toho psa,“ vložilo se do rozhovoru druhé děvčátko.
„Susi, nehádejte se.“
„Ale jí vůbec nezajímá, co bude s tátou!“
„Zajímá jí to, že ano?“
„Siba byla vlče, ne vlk...“
„Nech toho, Samantho!“
„No, tak se mi stýská...“
„Radši by ses měla starat o tátu!“
„Není to můj otec, nezajímá mě to!“
„Holky a dost!“
„Nejsi má sestra, nepatříš ke mě!“
„Susan, Samantho!“
„Víš moc dobře, že Alex není můj otec!“
„Nechci tě vidět, prašivý pse!“

...

Utřela si slzy. Proč je to vždycky ona? Příroda na ní naložila prokletí, dala jí schopnosti, kterých ona neumí využít. Proč?

...

„Je to tvoje vina!“
„Nemůžu za to!“
„Ale můžeš!“
„Já si to nevybrala! Bylo mi to dáno, už jsem se s tím narodila!“
„Lžeš! Neměla jsi to od narození!“
„Měla!“

...

„Sam! Samantho, probuď se!“
Otevřela oči a mžouravě se zadívala na kamarádku.
„Co se děje?“
„Nic, jenom začíná hodina a ty si tady vyspáváš.“
„Já tam nepůjdu.“
„Cože?“
„Prostě tam nepůjdu, Hermiono.“
„Ale to nemůžeš.“
„Proč ne, není mi dobře.“
„Ale nekecej, pořád se jenom ulejváš, chodíš pozdě na hodiny, co tomu asi řeknou tvoji rodiče až se to dozvědí?“
„Možná kdybych nějaké měla...“
„Co?“
„Nic, neřeš...“
„Vždyť máš rodiče, ne?“
„Jo mám, dobrý.“
„Sam, co se děje?“
„Nic se neděje, není mi dobře.“
„Ale další lektvary už bys neměla prošvihnout!“
„Je mi to jedno chápeš? Teď je mi to opravdu jedno!“ zvýšila hlas a zvedla se z postele.
„Sam?“
„Jdu pryč,“ ozvala se těsně před tím než vyběhla z ložnice.

Šla potichu. Ruce se jí třásly a hlavou se jí honila spousta myšlenek. Proč se jí to neustále vrací? Proč se to muselo stát? Kde je její skutečný otec?
Chtěla pryč, utéct, zmizet...
Náhle se zastavila. Vyděšeně zírala před sebe. Cítila, že se nemůže hnout, cítila, že nemůže křičet, nemůže nic...